TOPlist

Vlastnictví, právo a vláda


Vlastnictví
Způsob života, který rovněž souvisí se zeměpisným prostředím, zčásti vysvětluje druh organizace rodiny, druh vlastnictví, zvyky a obyčeje populací, a tudíž jejich zákony, spravedlnost a vládu. Například Germáni a Slované, kteří žili na neúrodné půdě, zůstali pastýři mnohem déle než galští Keltové, a tak si velmi dlouho udrželi společné vlastnictví.
V Galii existovalo soukromé i společné vlastnictví. Společné byly pravděpodobně pastviny a snad i některá stáda, ale projevovaly se tendence tento stav změnit ve prospěch vlastnictví soukromého; tím vznikla společenská nerovnost. Přivlastnění půdy a stád několika jednotlivci vysvětluje vývoj keltské společnosti. V římské době bylo její bohatství soustředěno většinou v rukou několika čelných rodin, což vedlo k rozdělení společnosti na tři vrstvy: druidy, boháče a chudinu.

Právo
Aby si chudí lidé zajistili bezpečnost, svěřovali se ochraně bohatým, jímž za to slíbili věrnost - prakticky to znamenalo poddanství pánovi, takže chudina neměla větší cenu než otroci. Otroci byli u Keltů poměrně vzácní, neboť keltští bojovníci zajímali jen málo nepřátel.
K těmto dvěma kategoriím se družily všechny nestálé skupiny: otroci a jedinci, kteří z různých důvodů nepatřili k žádné formaci a řízeni svými vůdci tvořili větší či menší tlupy. Dávali se naverbovat do cizích vojsk, takže mnozí Keltové sloužili jako žoldnéři. Protože existovali společenské vrstvy, jednotlivec požíval výsad nebo byl trestán podle svého postavení.
Irský zvyk ukazuje, jaká pravidla se uplatňovala na slavnostech, pořádaných králem: V hodovní síni se postavení hostí rozlišovalo tím, jaká místa zaujímali, a které kusy masa se jim přidělovali.
Keltové totiž byli velmi hrdí a svárliví a otázka, kdo má mít přednost, jim dávala příležitost k nekonečným sporům.
Msta byla posvátnou povinností, nechtěl-li se člověk nechat zneuctít, ale přece jen bylo možno někdy se jí vyhnout, a to dík zvyku náhrady škody. Při vraždě bylo samozřejmě odškodnění vyšší a určovalo se dohodou mezi obyvateli a rodinou oběti nebo rozhodčím výrokem druida. Jestliže vrah nemohl zaplatit, byl popraven. Cena krve byla velmi vysoká, zpravidla ožebračila pachatele i jeho rodinu. Rodina totiž musela platit podle zásady kolektivní odpovědnosti, obvyklé u primitivních či barbarských kmenů. Ožebračený vrah a jeho rod museli odejít do vyhnanství nebo se poddat nějakému bohatému pánovi. Tato soustava měla dalekosáhlé společenské důsledky, protože prohlubovala propast mezi třídami.
Navzdory vlivu vládnoucí třídy, která se snažila soustavu platných společenských hodnot změnit ve svůj prospěch, rozvoj soukromého vlastnictví postupně vedl i k vývoji právních pojmů. Autoritu hlavy rodiny nahradily zvyky a obyčeje. Právo se jeví jako soubor pravidel a trest za jejich porušování určuje soudnictví.
Můžeme tedy shrnout, že to, co se u Keltů nazývá právem je souhrn zvyků a institucí.

Vláda
Obec, seskupení kmene, byla řízena hlavou výkonné moci, úředníkem, který se někdy, např. u Haeduů, nazýval vergobret (vergo znamenalo "účinný", breto "soud"). V čele některých obcí stál jak vůdce vojenský, tak vůdce občanský.
Volba náčelníka svazu se konala na jaře, snad 1. května, o svátku beltine, když se kmenoví náčelníci shromáždili na nějakém posvátném místě.
Hlava obce, volená na rok, nesměla překročit hranice svého území. Jako všichni ostatní úředníci nosil i náčelník zvláštní vyšívaný oděv a býval doprovázen ceremoniářem či heroldem. Rozhodoval o clech, mýtném, daních, spojenectví a válce. Mohl posílat provinilce do veřejného vězení. Na tomto nejvyšším hodnostáři závisel sněm, složený z kmenových náčelníků, oprávněných zajišťovat veřejný pořádek, řešit občanskoprávní spory a za určitých okolností se shromažďovat. Nejvyšší úředník rozhodl o povolání mužů do zbraně a byla vyhlášena válka. Tím okamžikem nastoupil nový řád. Povolanci se museli ve stanovený den ozbrojení přihlásit na určeném místě. Kdo přišel poslední, byl umučen.
Ve chvílích, kdy se na davu požadovalo, aby dával v sázku život, obnovila se jeho svoboda rozhodování. Mohl projevit nebo odmítnout důvěru vůdci, který navrhoval zahájení války, označoval nepřítele a určoval směr tažení.
Tato konzultace s lidem byla za vážných okolností povinná a v průběhu galské války uškodila autoritě náčelníků.

Zdroj: Keltové; J. A. Mauduit

Copyright © 2006 Rovena | Webdesign by Martin Pilch | Všechna práva vyhrazena