TOPlist

Jenovéfin koutek poezie


Jarem potrefená krása

Vůně mandlových srdcí
a láskyplných slov
vedla mou dlaň k ohni,
kráse,
jasu
smutných očí sov.

V opiu třpytu hvězd,
zlostně se potáceje
a v deliriu noci
(sám zoufalý smrti stesk)
ožralý notně kleje

Ghetto snů malomocných
křičelo v ďáblů rej.
Vrah dýkou v sebe ryl
(chtíčem klín trhaje)
milostnou epopej

Zoufalce dlaně teskné
vzpínaly k vesně šrámy plné
krve,
doufaje v hlas jarem potrefené
krásy,
jsa šílená zatracením šeptala:
„Už
zase
slyším
ty
hlasy.“



Bolavá

Bolesti!

Ty strastiplný
proude slz, jenž nepřestane,
a celý svět je smíchu plný,
jen dlaně mé jsou zpřelámané.

Jak s nimi hladit šťastné tváře?

…Jak?...

Mé sny jsou křikem z bestiáře:
„Kdo dá mou duši rasovi?“

…a tělo svíraj´ okovy…

Ach bože,

kráso z dávných věků,
vzbuď mě, božská peruti,
již nemám sílu tolik breku

…tolik breku…

skrýt za snovou perletí



Když svíčky dohasínají

Za rozbřesku starých sluncí
sám se pálíš knotem
dohořívající svíčky.
Dívka s pláčem na ulici

….utíká….

před vrahem
pod sevřenými víčky.

Pokropíš svou krví místa,
co chutnaly jak ocet

v kádi vína

a zbortěná harfa
již tiše lásku neproklíná.

Ach, pane Šrámku,
Charlesi
a všichni z kraje mrtvých louten,
plačte za sny mrtvých mých dnů
a ztupeným dýky hrotem

ach

…již nikdy vzhůru nepohlédnu...

Jen jeden dotyk!

Jen jednou křičet
v pekle tvých snů,

(a andělů se nebojím)

pak kapky chtíče posledního
já těžce v lásku
přestrojím



Zneuctěná řeholnice

Zneuctěná řeholnice
řádu nečistého
chtíčem kalí zřítelnice
boha jediného.
Je špatně jí a naříká
na noci hvězdou pozměněné,
vždyť ve tmě není hříšníka,
vždyť ve tmě všechno slastné plémě
…utíká…

Kněz si duši neuhájí,
tam, kde sedím,
tam, kde žiji,
a doufat jen, že v jeho ráji
vzory se mu neopijí?
Pláčeš, znovu, znovu, znovu,
ať jsi mnich či řeholnice,
ach, luna je tak často v novu,
tak krutě zvoní polednice
…klekání…

Neplač,
neplač v nečistého,
zahal tělo v černou kutnu,
vždyť boha svého jediného
nepřemluvíš, aby loutnu
zlatou ze zad sejmout chtěl,
by struny v dlaň jsi zanořila,
by jeden svět byl ze dvou těl,
by bůh ten snad ti párkrát svítit
...zapomněl...



Je to jiné

Je to jiné, příteli můj,
jsou jiné rány na duši,
za chvilku zetlelého splínu
bys hnusná rána přehlušil

A strach.
Je tu, prokletý snílek,
je (zlořád) tolik průhledný,
chce zničit záři starých mýlek
v ohni studní bezedných.

Smutné je to, příteli můj,
již vesny svit mě nehřeje,
a pláč se vkrádá pod peřinu
a loďkou hýbou peřeje.

Je to krásné, příteli můj,
když ticho slovům nestačí,
kéž ponořím se ve hlubinu,

kéž oči tvé tu nepláčí




Copyright © 2006 Rovena | Webdesign by Martin Pilch | Všechna práva vyhrazena