TOPlist

Bohové


Galie:
Amatheon
Cernunnos
Epona
Esus
Lugh
Taranis
Teutates


Irsko:
Aed
Áine
Badb
Brigit
Dagda
Danu

Wales:
Arianrhod



Amatheon
- "oráč"
Málo známé božstvo Galů, snad spojené se zemědělskými činostmi. Ve waleských příbězích je Dônin (Velká mateřská bohyně) syn Amatheon bratrem Govannona ("kováře") a Gwydyona. V příběhu Jak Kulhwh dostal Olwen jej musí hrdina Kulhwh přivést a přimět ke splnění jedné z podmínek, stanovené obrem Yspaddadenem Pennkawrem, otcem Olwen. Amatheon měl zorat pole, a tak proměnit nehostinnou pustinu v kulturní krajinu. K tomu však potřeboval pomoc svého bratra kováře a ještě speciální zápřah. V jiném waleském příběhu, obsaženém v Myvyrian Archaeology of Wales, se Amatheon spolu s Gwydyonem dostává do krajiny zásvětí. Tam Amatheon bojuje s Arawnem, králem/knížetem zásvětí, jemuž pomáhají Bran a Achren. Smysl atributů, o něž přišel Amatheon bojovat, však není zcela jasný. Odalení Branovy a Achreniny totožnosti zlomilo jejich magickou sílu. Symbolika Amatheonova triumfu je v podtextu srovnatelná s vítězstvím božstev plodnosti nad božstvy zásvětí, smrti a zimy (jde hlavně o Brana).Příběh tak není ve své podstatě ničím jiným než pozůstatkem mýtu, jehož námětem bylo každoroční ovládnutí plodivé síly země (obdělávané půdy), respektive její uvolnění z moci zásvětních božstev a porážka zimní poloviny roku.

Zdroj: Encyklopedie keltské mytologie

Nahoru



Cernunnos
- bůh s jelením parožím, "rohatý"
V době galořímské vystupuje na mnohých oltářích nalezených například v Reimsu (dep. Champagne-Ardennes, Francie) nebo na reliéfu z Vendoeuvres (dep. Champagne-Ardennes, Francie) nebo na reliéfu z Vednoeuvres (dep. Indre, Francie). Ikonografie i náboženský symbolismus jelena jsou velmi archaické, což dokládá například paleolitický, asi 30 000 let starý Velký kouzelník z jeskyně Les Trois Fréres ve Francii. Postava má hlavu jelena s velikým parožím a zřejmě představuje Pána zvířat, ochránce lovců i zvířat (byť jeho symbolika může být mnohem hlubší, mohl mít již i roli průvodce mrtvých). Jiná scéna, rytina boha s jelením paroží, pochází z Val Camonica v Itálii a je datována do 4. století před n.l. Spolu s tímto bohem je zobrazen i rohatý had, který jej tak zcela nepochybně pojí se světem zemřelých. Neméně známé zobrazení boha s jelením parožím pochází z vnitřní strany kotle v Gundestrupu. Postava sedící uprostřed zvířat (vyniká především mohutný jelen po její pravici.) je oblečena v přiléhavém oděvu, na krku má torques, druhý torques drží v pravé ruce. V levé ruce svírá hada s beraní hlavou, který je považován za symbol boha Teutata.



Doklady o uctívání Cernunna (či jemu podobného božstva) nalezneme na celém území obývaném Kelty, od Irska až po Rumunsko (jen z Galie pochází víc než třicet jeho zobrazení). Je pravda, že Cernunnova zpodobnění vykazují lokální odlišnosti, ale od 3. století před n.l jsou jim společné určité základní rysy. Nejčastěji je Cernunnos zpodobněn v "buddhově posazení" s atributem, jimiž jsou hadi (nejčastěji dva, někdy rohatí, někdy s beraní hlavou), torques, váček či vak na peníze. Často je obklopen zvířaty - mezi nimiž převládá býk, vlk, jelen, medvěd, vydra i další. Od doby římské jej, i když méně často, nalezneme v doprovodu dalších božstev (například v Reimsu po boku římského Apollóna a Merkura). Na Cernunna nezapomněl ve své struktuře základního galského mýtu o bohyni Rigani ani J.-J.Hatt. Cernunnos je podle něho zásvětní podoba boha Esa. Aby se mohl ze zásvětí Cernunnos znovu vrátit na zemi a proměnit se v Esa, je nutné obětovat jelena. Tak byl manželem trojjediné Velké mateřské bohyně v době zimy. Stopy po Cernunnovi nalezneme ve waleské i irské středověké literatuře. Jeho kult byl zřejmě tak silný, že se s ním muselo vyrovnat i křesťanství (bretaňský sv. Corneille, ochránce rohatého dobytka; sv. Ciarán z Clonmaclois a sv.Ciarán ze Saighiru jsou de facto ochránci v přírodě žijících zvířat.). V Mabinogi si uchoval mnoho z jeho vlastností Arawn, vládce zásvětí ( Annwn). Nemá sice přímo jelení podobu, ale jedná stejně jako v mýtu o Rigani.

Zdroj: Encyklopedie keltské mytologie

Nahoru



Epona
- z galského "epo" , "kůň" a "ona" tj. obecně "božský" (tento výklad je problematický, neboť znamená jak "koňská bohyně", tak i "božský kůň")
Bohyně keltské Galie, původně doložená u kmene Eduonů, pak rozšířená na území (nejenom Kelty osídleném) do Balkánského poloostrova až do Portugalska, od Británie až po jižní Itálii. Dnes jsou známy více než tři stovky jejích zobrazení a votivních nápisů. Epona byla manželkou boha nebes, jímž byl u Galů Taranis. V galořímském období bývá nejčastěji oblečena podle antického vzoru do volného nařaseného roucha, často podkasaného, někdy - hlavně u pramenů - je bez oděvu. Jejím atributem je především kůň - kobyla, ale i různé součásti koňského postroje, vůz, dále koše s ovocem, klasy či jinými plody, zvířata jako například pes nebo ptáci či dokonce novorozeňata. Uctívána byla hodně u pramenů, u nichž se dochovaly i četné votivní dary, nejčastěji figurky koní. Bohyně je zobrazována při jízdě na koni (sedí na nich různým způsobem) nebo je koňmi obklopena, případně se o ně opírá či je vede. Epona byla jediným galským božstvem přejatým Římany (vzývaná na území Galie výjimečně i jako Epona Regína, Epona ,,královna´´). Pro Římany byla především bohyní koní, respektive jejic ochránkyní, a tím i ochránkyní, a tím i ochránkyní jezdců. Těšila se velké vážnosti u všech, co měli s koňmi něco společného a také u venkovských obyvatel. V římských stájích jí byly zřizovány malé oltáříky. Zdá se, že byla spíše bohyní lidovou, tj. bohyní prostých lidí. O rozšíření Epony a jejím původu a působnosti se vedou spory. Je považována za chtonické neolitické ženské božstvo, jež se transformovalo a spojilo a po příchodu Indoevropanů s kultem koně, který si přinesli ze své domoviny.



Epona je rovněž pokládáná za čistě regionální bohyni kmene Eduonů, jejíž kult se pak postupně rozšiřoval za kmenové hranice a navázal na sebe jiné lokální bohyně. Epona ale byla opravdu nadkmenovou (Velkou) mateřskou bohyní, zosobněním země. Nejčastěji je interpretována jako bohyně mající nejblíže ke kultu plodnosti a úrody (na vyobrazeních se vyskytuje se symboly úrody a hojnosti) a zobrazována bývá i ve společnosti tří matres nebo jako jedna z nich. Má ale i nepřehlédnutelné znaky, které ji pojí se zásvětím (např. hadi, ptáci). V mladší keltské mytologii se však nevyskytuje se symboly , nahradila ji bohyně Rigani (manželka Taranise) či její ekvivalenty.Přesto se však dodnes zachovaly na území Evropy od Pyrenejského po Balkánský poloostrov více než tři stovky jí určených votivních nápisů a zpodobnění. Její waleský protějšek Rhiannon nebo irská Macha jsou taktéž hipomorfní. Obě mají vazby na koně. Kůň se objevuje v mnoha kultovních obřadech v pohanském Walesu a Irsku nebo i v monumentálních zobrazeních z Británie ( viz Uffington), pocházejících z doby železné. Odrazem prastarého indoevropského rituálu, který se udržel i v časně středověkém Irsku, je pověst od antického řeckého autora Agésiláa. Ten uvádí příběh Fulvia Stelly, který prý tolik nenáviděl, že raději obcoval s kobylou a zplodil s ní Eponu. I na území středních Čech, osídlených v posledních čtyřech stoletích před n.l. keltskými Bóji, se uchovalo pověst, podle níž se zjevuje na kopcích Českého krasu (nedaleko keltského oppida nad Berounkou u Stradonic) bohyní na bílém koni. Pověst je o to zajímavější, že jméno tamí řeky Litavy je nejen keltského původu, ale je i jedním ze jmen (viz Litavia) Kelty uctívané Terra Mater (Matky Země).

Zdroj: Encyklopedie keltské mytologie

Nahoru



Esus
- "dobrý" (indoevropsky esu) nebo "pán" (možná příbuznost s latinským erus "pán")
Jeden ze tří nejvýznamnějších bohů keltské Galie (vedle Tarana a Teutata). Esovo jméno uvádí Lucanus v 1.století n.l. Obětovalo se mu oběšením (oběť byla zavěšena na strom a podříznuta) a rozdrásáním. Zvířetem, které mu bylo zasvěceno, byl původně s největší pravděpodobností kanec, který se na konci doby laténské stává podle někerých názorů symbolem Teutata. Nejznámější vyobrazení boha Esa pochází z ,,Pařížského oltáře´´, datovaného do prvních desetiletí 1. století n.l. nalezeného roku 1711 pod presbytářem katedrály Notre-Dame v Paříži, kde stávala původně v centru oppida Lutecia svatyně keltského kmene Parisiů, zasvěcená bohům Esovi a Taranovi. Iterpretace boha Esa a hledání kompetencí, které by mu bylo možno přisoudit, jsou velmi rozdílné a v mnohém problematické. Podle některých názorů byl Esus původně (v předřímské Galii, ve starším laténském období) znázorňován jako bůh s lístky jmelí, které jsou různě umístěné kolem jeho obličeje či v horní části těla.S Esem jsou ale spojovány nejen lístky jmelí,ale i hadi s beraními hlavami, esovité spirály či prameny vlasů a strom-viz výše. I hlava Kelta z Mšeckých Žehrovic ve středních Čechách má své uši vytvarovány tak, že jsou zpodobněním lístku jmelí.



Podle interpretace nalezneme galského mýtu o Rigani je Esus považován za protipól boha s parožím Cernunna. Jemu patří podsvětní království , kam přichází trojjediná Rigani. Ale poté, co je obětován jelen, mění se Cernunnos v Esa a slaví s Rigani svatbu. Nahlédneme-li na výše popsané reliféfy právě prostřednictvím mýtu o Rigani, jsou snad snáze vysvětlitelné. Tři jeřábi jsou zobrazením trojjediné Rigani, která v této podobě přichází do zásvětí ovládaného Cernunnem. Stromy na reliéfech nemusejí být buky - symboly Taranise -,ale stromy ve smyslu obecném, čili les spojený s Cernunnem / jelenem (mimochodem na kotli z Gundestrupu nalezneme vedle Cernunnova paroží větve s listy). V tom případě by Esus usiloval o zlomení Cernunnovy moci a vydání Rigani nikoli pouze obětováním jelena, ale i s ním ztotožněného stromu, respektive jmelí, které na něm roste.Osekávání jmelí je obřad, který prováděli nejen keltští druidové,ale i kněží ve východním Středomoří. Při obřadu, spojeném s kultem plodnosti, byl strom-bůh symbolicky zbavován síly, která byla předávána bohem vegetace (zastoupeným knězem) ve formě obětiny Matce Zemi. Esus je srovnáván někdy - kvůli svým vazbám na stromy a obětní rituály - se skandinávským bohem Ódinem, a to nejen v rovině ochránce válečníků a vládce Valhaly, jemuž se též obětovala mimo jiné oběšením, ať rituálním či skutečným.

Zdroj: Encyklopedie keltské mytologie

Nahoru



Lug, Lugh, Lugos
- "jasný", "zářící"
Bůh slunce a světla, jenž hrál významnou roli u pevninských i ostrovních Keltů. V Irsku Lug náležel ke generaci bohů Tuatha Dé Danannů a byl zde uctíván v předvečer 1. srpna, kdy se slavil svátek lugnasad. Jeho waleská podoba byla Lleu, což znamená stejně jako lug "jasný" či "světlo" (a je synonymem i k irskému find). Po celém Kelty obývaném území se nalézají místa spojená s jeho jménem - například na kontinentě francouzský Lyon (bývalé Lugdunum = Lugovo město); v tomto původně keltském městě, středisku obchodu a řemesel, posléze centru římské provincie Galie Lugdunské, přinášely keltské kmeny na oltář zasvěcený Romě a Augustovi každoročně oběť císaři; zbožněný císař tak nahradil oslavu tradičního boha Luga), holandský Leiden, polská Legnica či italská Lucca. Lugovo jméno nesla i řada keltských kmenů, například asturští Lugonové (Španělsko) či skotští Lougiové. Podle řeckého spisovatel Plútarcha (asi 50 až 120 n.l) v díle O řekách a horách V byla Lugovi zasvěcena vrána. Plútarchos uvádí, že místo pro založení Lugduna bylo vybráno právě podle věštění vran a že lug znamená v nářečí keltských Allobrogů vrána (Keltové, zdá se, příliš nečinili rozdíl mezi havranem a vránou). Lug má být nade vší pochybnost dokonce galským ekvivalentem římského boha Merkura. Irské mýty a příběhy popisují Luga jako syna Balorovy dcery Ethniu (Ethne) a Ciana, syna Diana Céchta. Lug byl tedy poloviční Fomórii a poloviční Tuatha Dé Danann. Jeho nevlastní a velmi milovanou matkou byla Tailtiu, k jejíž poctě zřídili svátek lugnasau (tedy lugnasad). Ale prameny ho nelíčí pouze jako hrdinného válečníka, jenž vlastnil kouzelný oštěp, jeden ze čtyř pokladů Tuatha Dé Danannů, ale i jako všeuměl, znalce devatera řemesel (Lug samildánach = Lug, "mnoha dovedností", jemuž ve Walesu odpovídá Lleu Llaw Gyffes = Lleu "zručná ruka").



Podle Lebor Gabála Érenn (Knihy invazí) přichází Lug na dvůr krále Núada Airgetlámy před druhou bitvou u Mag Tuired. Po dlouhém dohadování o svých dovednostech přesvědčí nakonec vrátného, aby jej vpustil ke králi, kterého pak porazil v královské stolní hře fidchell. Tím se definitivně stal "tím, jenž zná všechna umění" a připadlo mu po zásluze "křeslo moudrých". Sám král Núadu nabízí Lugovi svůj trůn. Před bitvou dodal Lug bojovníkům Tuatha Dé Danannů odvahu a stanul, i když k tomu původně nemělo dojít, v čele vojska proti Fomóriům. V boji používal magické praktiky (s jedním okem přivřeným a na jedné noze obkroužil vojsko Tuatha Dé Danannů)., které se od fomórijských příliš nelišily, a sám zabil svého děda Balora. Brese, sesazeného z řad Fomóriů, nectně se chovajícího k Tuatha Dé Danannům, v bitvě zajal. Propustil jej až poté, co Bres sdělil Tuatha Dé Danannům určitá tajemství spojená se zemědělstvím a plodností půdy (například krávy, které dávají mléko celý rok, čtvrtletní sklizeň, nejpříznivější dny k setbě a sklizni obilí). Přesto Lug nehodlal Brese ušetřit a smrt mu přivodil prostřednictvím kouzel. Bres kvůli Lugovým (Lug Lamfada, tj. Lug "dlouhoruký") kouzlům onemocněl a zemřel. Lugova charakteristika jako nebeského či spíše solárního božstva je zcela zřejmá. Nikdo, až na výjimky jako třeba Cúchulainn, nesměl pohledět do jeho tváře, neboť by oslepl. Jeho atributy - především oštěp - nebo epiteton "dlouhoruký" - jsou považovány za zhmotněné symboly blesku (jenž také představuje z nebe sestupující božstvo), zbraně nebeského božstva nebo slunečního paprsku. Lug v sobě má ale i celou řadu dalších prvků z indoevropského boha Agniho, syna Djause. Jeden z prastarých mýtů, v nichž se objevuje, mu přisuzuje roli oplodnitele prvotních vod, tedy tvůrce života. Bývá ztotožňován se samotným Sluncem (nebo je jeho významovým protějškem), ale především je to bůh - prostředník mezi bohy a lidmi, božský obětník. Díky němu se oběti dostávají bohům (viz jak Lug zřídil slavnost lugnasad, hra na harfu, sám sebe označuje i za číšníka, v jeho sídle na rovině Mag Mell stojí vedle trůnu, na kterém stojí se svojí ženou, nádoby s kouzelným božským nápojem). Lug je věčně mladý, neboť se obnovuje/rodí s každým nově zapáleným ohněm. Lidé Luga vzývali, aby je ochraňoval před nemocemi (léčení Cúchulainna), neštěstím a zlem, aby hlídal dobré obchody a provázel je na cestách (i v přeneseném slova smyslu), po kterých se ubírali. Lug byl nadán velkou inteligencí a jasnozřivostí. Za Lugovo opětovné vtělení, respektive božské syny, jsou považováni irští hrdinové Cúchulainn a Fionn mac Cumhaill.
Lugoves - množné číslo od Lugh - Na Kelty osídleném území se objevují v galořímském období nápisy, které se zdají nasvědčovat tomu, že bůh Lug mohl být uctíván i ve více podobách, například v triádě.

Zdroj: Encyklopedie keltské mytologie

Nahoru



Taranis
V pantheonu keltské Galie bůh nebeského hromu. Pravděpodobně původní starý keltský bůh nebe, považovaný vedle Esa a Teutata za jednoho z hlavních bohů. Hlavním Taranovým atributem byl velký mlat, řidčeji se objevuje s kolem, spirálou a bleskem (i ve zmnoženém spirála nebo triskelion. Objevuje se též pod jménem Tamaro, Taranucs (Jupiter Taranucus, Porýní, Taranucnus či Taranuco, popřípadě Sucellos (?). Význam Taranova jména, na rozdíl od většiny jmen galských bohů, je zcela jasný. Základ jména pochází od kořene hrom (bretoň. taran, staroir. torann, walesky taran; waleské Mabinogi uvádějí šlechtické jméno Taran).



Taranis má vztah ke germánskému bohu hromu Donarovi; stejně jako Donar je i Taranis Římany spojován, ne-li přímo ztotožňován s Jovem). Významově je jeho jméno nejblíže slovu hromobijce či hromovládný. Taranovu manželkou byla v Galii (s největší pravděpodobností) bohyně Rigani. Na území obývaném Kelty se dochovalo zhruba dvě stě oltářů s vyobrazeními boha s mlatem, jež jsou zasvěceny přímo Taranovi nebo jeho místní obdobě. Podle rekonstruovaného mýtu o Rigani jej lze považovat za boha Esa, který zastupuje Tarana (starého boha) v průběhu plodnostní poloviny roku a uzavírá na tuto dobu s Rigani (Velkou mateřskou bohyní) sňatek. V Irsku Taranovi odpovídá nejspíše bůh Dagda, který má nejvíce vlastností boha, jehož Caesar označil jménem Jupiter.

Zdroj: Encyklopedie keltské mytologie

Nahoru



Teutates
Bůh galského pantheonu, v době římské ztotožňovaný s Merkurem (Merkuriem) nebo Martem. Teutates v sobě má vlastnosti obou. U Římanů Merkur pečoval o obchod, řemeslo a dobré lidské vztahy, Mars byl vzýván v době války, ale měl aspekty i jiné, spojené se zemědělským ročním cyklem, s počátkem a koncem zemědělských prací a očišťováním, a byl považován i za praotce římského národa. Protože byla v Římě válečná tažení zahajována nejčastěji na jaře, tedy v době prvních polních prací, panují dodnes pochybnosti, zda-li byl Mars prvotně bohem zemědělců nebo válečníků. Teutata uvádí Lucanus (Pharsalia I, 444-446) v 1. století n. l. spolu s dalšími dvěma keltskými bohy - Taranem a Esem. Musel tak být jedním z nejvyšších bohů "keltského pantheonu" (alespoň pro oblast Galie, jíž se Lucanův popis týkal), především v době před Caesarovým příchodem. Podle středověkých komentářů k Lucanovi (Commenta Bernensia/ Berner Scholien), které jej ztotož'nují s Merkurem, se Teutatovi obětovali utopením v sudu nebo kotli či kádi. Obětovanému jedinci se držela hlava pod vodou tak dlouho, až zemřel. Mladší komentáře spojují Teutata s Martem a dodávají, že si jej lze naklonit zápasy (na počest Marta byly v Římě konány zápasy gladiátorů). Jméno Teutates je podle některých teorií odvozeno od indoevropského tewtá - "lidé" (staroir. tútath). V českém překladu znamená nejspíše "celý, všechen lid", či je považováno za složeninu slov teuto a tati a koncovky s, tj. "otec kmene". V tomto ohledu můžeme Teutata označit buď za "otce kmene", jakéhosi kmenového (celoetnického?) prapředka, či za nadkmenového "boha lidu", který by těmito aspekty odpovídal germánskému bohu Freyovi (uctívanému ještě na počátku křesťanství ve védské Uppsale), nebo některým stránkám irského "lidového boha" Dagdy. V nápisech z území Galie je Teutatovo jméno doloženo především jako vedlejší jméno boha Marta - Mars Teutates nebo Mars Toutatis. Z Říma pochází nápis adresovaný "Teutatu Medurini" (v Británii nalezený nápis Mars Meduris byl určitě zasvěcen stejnému bohu, když uvážíme spojení Marta s Teutatem; viz Midir). I proto je Teutates považován především za boha válečníků, za jejich ochránce a průvodce, majícího vztah i k zásvětí (prostřednictvím smrti nebo oběti).



K obecně přijímaným Teutatovým symbolům (především ve starší době laténské) patří ozdoby nebo výzdobné prvky ve tvaru S (i dvě zrcadlově obrácená k sobě, takže mají podobu rohů) a V (konce se spirálovitě mohou stáčet ven a připomínají tak beraní rohy), beraní rohy nebo beraní hlavy, popřípadě beran vůbec. Beraní rohy nebo hlavičky zdobily keramiku (například nádoby z maďarských lokalit Kósd a Aporliget - Bátorliget, jejichž ucha byla při nasazení na okraj vytvarována do beraních hlaviček s mohutnými rohy), šperky - náramky, torquese, spony, kování, pochvy mečů, tuleje kopí ad. Od 3. století před n. l. je Teutates zobrazován především v podobě kance, například na mincích. Doloženy jsou bronzové nebo železné figurky, reliéfy na kamenných stélách, sochách a další vyobrazení. Na kotli s Gundestrupu je na jednoom z výjevů na vnitřní straně zobrazena lidská postava (bez torquese, považovaného mj. za symbol božství), která noří "lidskou oběť" (otočenou hlavou dolů) do kádě. Ke kádi, pod níž stojí velký pes, přichází sedm pěších válečníků (sedmý je bez štítu s mečem přehozeným přes rameno a v přilbici zdobené kančíkem) doprovázených třemi hráči na carnyxy (na něž se troubilo při pochodu a boji), zakončenými kančími rozevřenými tlamami. Nad nimi je zobrazen stylizovaný strom, který je odděluje od čtyřech jezdců na koních, ubírajících se opačným směrem než přicházející muži. Před nimi se vine rohatý had (ukazuje cestu?). Výklad této scény je značně problematický. Někdy je považována za zobrazení oběti bohu Teutatovi, jindy je posuzována jako iniciační rituál, který nemá s přímou obětí Teutatovi nic společného. Teutatovi je přisuzováno i menší zobrazení ze série "hlav božstev", v níž bůh (opět bez torquese) drží ve zvednutých rukách dva válečníky třímající kance. Pod pravým válečníkem je zobrazen pes a pod levým okřídlený kůň. Bůh má pečlivě upravené vousy, které jsou rozdělené na dvě části a ty tordováním zformované do tvarů (dolů otočených) beraních rohů (podobné zobrazení pochází i ze zlomku torquese z Manerbio sul Mella (Brescia, Itálie), zdobené i motivem S). Podobají se vyobrazení z hrudi sochy válečníka, nalezené v Entremontu na jihu Francie (Musée Granet, Aix-en-Provence). Malý Teutates je v severovýchodní Galii zobrazován v náručí boha Vogesuse/Silvana (jistá obdoba Cernunna), jenž je tak označován za jeho ochránce. V rekonstruovaném mýtu o Rigani hraje Teutates roli zachránce i obětníka. Jeho zásluhou se podaří vysvobodit Rigani ze zásvětí a po obětech býka a jelena ji provdat za boha Esa (změnivšího se Cernunna).

Zdroj: Encyklopedie keltské mytologie

Nahoru



Aed
- "oheň"
Jedno ze jmen keltského boha Slunce, popřípadě oblohy. Zlomky části jeho image nesla v irských příbězích řada hrdinů, přičemž jeden z nich, Aed Alainn, je považován za emanaci boha Dagdy Tuatha Dé Danannů. Aedovou manželkou byla Bé Find (bílá dáma), Velká mateřská bohyně, což je přímo klasické spojení obou božstev. Mezi nejčastější Aedovy atributy patří blesk, hrom a pak (jedovatý) oštěp, jenž je v podstatě zhmotněním slunečního paprsku nebo blesku. Vedle obecné dagdovské charakteristiky má rysy boha zásvětí, protože ovládá magii a kouzla. Vazby na vodu a nebe si vynucují v některých ohledech srovnání s římským Jupiterem či védským Djáusem. Za další personifikaci boha Slunce,případně Aedovu podobu, jsou považováni Goll mac Morna či Mac Greine, vystupující v irských příbězích.

Zdroj: Encyklopedie keltské mytologie

Nahoru



Áine
- "horkost", "jas", "rychlost"
Pravděpodobně (Velká) mateřská bohyně, uctívaná částí obyvatel Irska ještě před příchodem Keltů (asi 150 před.n.l).Jejím hlavním atributem byl-soudě podle okrajových zmínek v irských pověstech-vůz tažený koňmi, jenž by ji identifikoval se slunečním božstvem (jméno je ale používáno jak v ženském, tak mužském rodě, proto se spekuluje i s možnou existencí božského páru shodného jména), putujícím po obloze. Vztah ke slunečnímu božstvu evokuje i samo jméno. Áine je patrně jedním z aspektů původní transfunkcionální mateřské bohyně, ovládající vše včetně nebeských těles, Měsíce i Slunce.



Křesťanská tradice však zná Áine již jen jako vílu (viz Ailill Aulom) obývající síd pod kopcem Cnoc Áine na západě Irska (hrabství Limerick, Munster. Zde se až do minulého století konaly na sv. Jana slavnosti spojené se slunečním kultem- zapalování ohňů a jejich roznášení do domácností).Áine je považována za manželku, případně dceru boha Manannána mac Lira, sestru či dceru Fer Ía ("tisového muže"), který může být, vzhledem ke svému jménu, posvětštěním božstvem nebes nebo hromu.

Zdroj: Encyklopedie keltské mytologie

Nahoru



Badh, Badh Catha, Badb
-irská bohyně "bitevního pole"
Občas je synonymem pro tři další bohyně války, Morrígan, Neman a Machu, častěji je však považována za jednu ze tří Morrígna. Z území Galie pocházejí doklady, že byla známá i zde, a to pod jménem Bodua (Bodva), respektive (C)athvbodva (Horní Savojsko). Název bohyně Badh Catha, "havran z bojiště" pochází od její metamorfózy v havrana, v jehož podobě poletuje se zlověstným křikem nad bitevním polem a čeká, až bojovníci padnou. Pak se sytí jejich masem a krví. V některých středověkých pramenech je Badh spojována s bohem války lidu Tuatha Dé Danannů , Néitem, za jehož manželku je považována. Vystupuje v mnoha podobách, buď jako mladá, krásná a svůdná žena, nebo jako odpudivá a často chromá stařena, pradlena či čarodějnice, jejíž příchod nikdy nevěstí nic dobrého. Je předzvěstí zmaru a smrti. Ovládá magii a kouzla, manipuluje se životy hrdinů a umí věštit jejich osud.



Jejím atributem jsou nejen uťaté hlavy, ale i zkrvavené části těl hrdinů, jež omývá jako hrůzná pradlena ve vodách potoků či řek. Zasahuje do života mnoha irských hrdinů a podobně jako severské valkýry si vybírá své oběti mezi nejstatečnějšími z nich. Nejznámější je příběh Cúchulainnův (Cúchulainnova smrt/Aided Conculain). Badh (v této verzi dcera Calatínova a sestra bratrů, kteří zhotovili tři smrtící oštěpy ) na sebe vezme podobu Cúchulainnovy milenky Niam, vláká jej do pasti, která mu přivodí smrt. Jediná kapky Badhiny krve totiž oslabí Cúchulainna i jeho koně natolik, že v nerovném boji podlehnou. Badh usedá v podobě havrana na hrdinovo rameno a trojím výkřikem zpečeťuje svůj triumf. Socha umírajícího Cúchulainna s "havranem smrti" na rameni zdobí hlavní poštu v irském Dublinu. I dnes věří někteří obyvatelé na jihozápadě Irska v existenci Badb; vnímají ji jako banshee (pod jménem badhbh caointe "naříkající Badb").

Zdroj: Encyklopedie keltské mytologie

Nahoru



Brigit
Podle Lebor Gábala Érenn (Knihy invazí) byla Brigit dcerou boha Dagdy z generace bohů Tuatha Dé Danannů. Vlastnila dva kouzelné voly, Feaa a Femena (ne býky!) byla manželkou Brese (v jiném podání – Lebor Laignech/Leinsterská kniha – byla jeho matkou), s nímž měla synka Ruadána. Jako (Velká) mateřská bohyně byla ochránkyní plodivých sil přírody, zabezpečovala úrodnost zemědělské půdy, starala se o vše nově narozené (včetně dětí, neboť své ztratila). Přestože jí byly zasvěceny četné prameny a řeky (nositelé oplodňujících a léčivých sil), byl jejím hlavním atributem oheň symbolizovaný svastikou (z ní se vyvinul typický „větrníkový“ kříž sv. Brigity, který údajně sama spletla ze slámy jako symbol křesťanského spasení). Proto je Brigit chápána především jako bohyně posvátného ohně (a tento úkol převzala i sv. Brigita v klášteře v Kildare, hrabství Kildare), bohyně ovládající sluneční energii. Brigit je však spojována i se smrtí – úmrtí jejího synka Ruadána vyvolalo v Irsku poprvé pláč a zármutek. Vystupuje v triádě společně se „sestrami“ stejného jména. Nelze vyloučit, že byla bohyní (viz Brigantia), kterou si s sebou přinesli z Británie Brigantové usadivší se na jihozápadě Irska. Bohyně pak nabyla na významu v souvislosti se vzestupem politické moci tamních rodů. V Cormacs Glossar (Cormacův glosář, počátek 10. století) je Brigit považována především za patronku věštectví, poezie a moudrosti (byla patronkou fili). Její dvě sestry stejného jména ochraňovaly lékaře a kováře (respektive řemeslníky či původně magii spojenou s kovářským řemeslem, vis spojení s ohněm; viz římská Minerva).



Křesťany byla Brigit přijata jako sv. Brigita z Kildare, jejíž svátek připadl na 1. únor, tj. den, kdy Keltové slavili svátek Imbolc. Tento den byl spojen s počátkem laktace ovcí. Při obřadech byla očišťována zvířata, pastviny i pole pomocí vody a ohně a začaly přípravy na nový vegetační rok. Klášter v Kildare (respektive dvojklášter, neboť zde žily dvě oddělené komunity, ženská a mužská, přičemž do ženské komunity měli muži, až na církevní správu, přísně zapovězen vstup), jehož byla sv. Brigita představenou (podle irské křesťanské tradice v 7. století), byl údajně založen na místě starší svatyně, zasvěcené původně pohanské Brigit. Klášter byl podle časně středověké tradice pojmenován po starodávném dubu, který zde stál až do 10. století. V klášteře byl udržován oheň, jejž stínil vzrostlý hloh (jeho červené plody měly podobnou symboliku jako jeřabiny nebo plody jabloně). Sv. Brigita je jednou z nejvýznamnějších irských světic. V legendách, které jsou s ní spojeny, si uchovala mnoho ze své pohanské předlohy (Velké) mateřské bohyně. Již samo místo jejího narození (údajně ve Faughartu, hrabství Louth) – na prahu domu – jí zabezpečovalo zvláštní postavení. Patřila mezi dva světy (mezi svět živých a mrtvých), a tak se také celý život projevovala. Od samého narození ji provázely plameny a ohňová znamení a mnoho příhod ji spojovalo s kravami a dobytkem (ještě dnes je patronkou dobytka). Vládla živlům, léčila nemocné, křísila mrtvé, štědře obdarovávala chudé a ty, kteří si to zasloužili.

Zdroj: Encyklopedie keltské mytologie

Nahoru



Dagda
– „dobrý bůh“ nebo „dobrá ruka“, též známý pod jmény Cera („stvořitel“, „tvůrce“), Ruaidh/Ruad Rofhessa („červenovlasý“, „rudý“, respektive „mocný“, „pán všeho vědění“), Mór („velký,dobrý bůh) nebo Eochaid Ollathair („otec všech, „nejvyšší otec“).
Nejvyšší bůh Tuatha Dé Danannů, bratr či syn bohyně Danu; měl řadu potomků, což bylo dáno jeho zvýšenou sexuální aktivitou. Podle Lebor Babula Érenn (Knihy invazí) je otcem Brigit, Aeda (s nímž bývá i ztotožňován v podobě Aed Alainna), Oenguse (matkou byla Velká mateřská bohyně Boand, příklad hieros gamos), ale i trojjediných a jednotlivě vystupujících Mac Cuchta, Mac Culila a Mac Greina (jež se stali manželi Banby, Fodly a Ériu, čili trojjediné bohyně Ériu, ve smyslu Matky Země). Dagda je komplexní božstvo, otec generace bohů i smrtelníků, a proto musí být ve své podstatě i jakýmsi irským Dispaterem. O tomto bohu píše G. I. Caesar ve svých Zápiscích o válce galské (VI, 16-18) v tom smyslu, že od něho Galové odvozovali svůj původ („všichni jsou potomky boha Dita“). Dagda byl obřího vzrůstu (na jeho lžíci si ustlali muž a žena) a podle toho i nezřízeně jedl a pil. Vlastnil kouzelný kotel, zvaný „nikdy suchý“, a kouzelnou harfu, která uměla lidi rozesmát i rozesmutnit, ale také její pomocí přivolával roční období (proto byl bohem úrody a zemědělství a patronem rolníků) a zastavoval čas. Na harfu hrál Dagda melodie, které poslouchaly jeho rozkazy. Harfu mu ukořistili Fomóriové a pověsili ji v Bresově paláci. Po druhé bitvě na Mag Tuired si pro ni Dagda, Lug a Ogma sami došli. Sejmuli harfu ze zdi a Dagda zahrál smutnou, žalostnou melodii, která rozplakala všechny ženy Fomóriů, zahrál druhou melodii, při níž se ženy a děti smály. Nakonec zahrál třetí melodii, při níž všichni v Bresově paláci usnuli, až na Dagdu, Luga a Ogmu. Ti pak mohli odejít, aniž by jim kdo bránil. Dagda vládl magií a kouzly, a proto byl bohem druidů, básníků a učenců (fili), ovládal činnosti, dovednosti a řemesla. Dagdův těžký železný kyj (táhl jej za sebou na kolech) byl obdařený silou zabíjet a křísit ty, jež usmrtil (jako kladivo Mjolni severského boha Thóra nebo meč waleského vládce zásvětí Arawna a palice východogalského Sucella).



V sídu Bruig na Bóinne (kam jej poslala historie při příchodů synů Míla do Irska) rostly tři stále plodící stromy, žili tam kouzelní vepři (maso jednoho bylo vždy upečeno a připraveno k jídlu a druhý vepř pobíhal po sídu živý) a kotel „nikdy suchý“ (jeden ze čtyř pokladů, jež si s sebou přivezli do Irska Tuatha Dé Danannové) byl připojen napojit každého příchozího. Tu Dagda předsedal hostině bohů a přijímal i smrtelníky, dokud jej nezbavil trůnu jeho vlastní syn s bohyní Boand – Oengus (tento akt je zřejmým důkazem vítězství regionálního kmenového božstva podobných kompetencí nad starším, nadkmenovým božstvem a dokládá vzrůst významu kmene tím, že lokální sluneční božstvo zcela jednoduše obsadilo čelo panteonu). Dagda je bohem prastarého indoevropského původu, jehož kořeny nalezneme až v Indii (bůh Djáus). Má sice i vlastnosti řeckého Dia či římského Jupitera jako nejvyšších bohů oblohy (viz keltský Taranis, vládce hromu a blesku, snad původně bůh počasí, k jehož atributům patřilo i kolo) a vůdčích postav panteonů, ale má i řadu aspektů bohů podsvětních, respektive zásvětních. To ukazuje na jeho velké stáří a původní transfunkcionálnost boha plodnosti, úrody a hojnosti, který se po porážce syny Míla stává výhradně bytostí „říše mrtvých“, tedy zásvětí (respektive v zásvětí). Ale i zde mu plodnostní atributy zůstávají uchovány (kotel, vepř, stále plodící stromy). Dagda, podobně jako Thór nebo Sucellost, byl bohem sedláků a chudších lidí. Jeho jednání a vzezření neotesaného člověka bylo blízké prostým rolníkům. Nebyl aktérem žádných hrdinských skutků jako božstva válečníků, ale raději seděl u mísy plné kaše a cpal se až k prasknutí.

Zdroj: Encyklopedie keltské mytologie

Nahoru



Danu
- též Anu
Podle LEBOR GABÁLA ÉRENN (Knihy invazí) mytická matka mladší generace irských bohů TUATHA DÉ DANANNŮ (lid bohyně Danu), sestra či matka boha DAGDY. Je označována za matku všech irských bohů. Vystupuje v řadě irských, skotských i anglických lidových příbězích, kupříkladu jako matka krále Artuše, Anna. Danu je původně velkou mateřskou bohyní, jež vládne životu, úrodě, ale i smrti. V Knize invazí je ztotožněna s Morrígan (velká královna), ale je i jistou obdobou galské Matky Země (Terra Matter) Na jihozápadě Irska, v Munsteru (hrabství Kerry), jihovýchodně od Killarney se vypínají dva kopce, jež se irsky jmenují Dá Chích Annan, dva prsy Anuniny.Proto se nabízí, že bohyni Danu uctívali právě na tomto území a ztotožňovali ji s ním, podobně jako Ériu.



Danu nemá přímý britský ani galský ekvivalent, co se týká jména (do Bretaně se dostala bohyně pod jménem Anni (Anna) až v 5.století), zato ve Walesu má svůj protějšek v bohyni Dôn, tamní matce bohů. Jejími hlavními dětmi byli Brian, Iuchair, Iucharbair, proto se Tuatha Dé Danannové nazývají také Fir tri nDea (lidé tří bohů). Po smrti se k ní její děti, ať božské nebo pozemské, vracejí zpět do Sídu Bruig na Bóinne, kam byla vykázána spolu s ostatními bohy své generace po jejich porážce syny Míla.

Zdroj: Encyklopedie keltské mytologie

Nahoru



Arianrhod
-"stříbrné kolo"
Dcera bohyně Dôn, postava z cyklu Mabinogi (příběh Math, syn Mathonwyův). Arianrod byla vybrána svým bratrem Gwydyonem, aby nahradila panenskou Goewin, v jejímž klíně spočívaly nohy krále Gwyneddu Matha. Jen tak mohl tento král v době míru žít. Gwydyon sám stál v pozadí Goewinina odstranění (zneuctění a ztráty panenství). Ve zkoušce panenství, jíž musela Arianrod podstoupit a která spočívala v překročení kouzelné hůlky, neobstála. Hned při prvním kroku přes kouzelnou hůlku "nechala za sebou velkého silného plavovlasého chlapce", jemuž bylo dáno jméno Dylan (bůh moře). Než opustila zahanbená Arianrod místnost, "nechala za sebou něco malého", čili druhého potomka. Než si stačil kdokoli v místnosti povšimnout, co se stalo, Gwydyon se rychle shýbl, chlapce sebral, zabalil jej a odnesl k sobě. Arianrod se pak všemožně snažila, aby s ní chlapec nebyl spojován. Vyslovila chlapci trojitou kletbu a doufala, že bude respektována. Arianrodino jméno "stříbrné kolo", narážka na její panenství i skutečnost, že byla matkou boha moře Dylana, evokují domněnku, že Arianrod je transformovanou (Měsíční) bohyní (Velkou mateřskou bohyní ve funkci Měsíční bohyně), na níž se ve waleském literárním ztvárnění uchovaly jen nejednoznačné narážky. I tak z nich lze mnohé vyvodit. Kolo je sice v celém indoevropském prostředí považováno především za sluneční symbol,ale jeho stříbrná barva není barvou Slunce,ale Měsíce. Je barvou úplňku, jedné ze tří fází, jimiž Měsíc podléhá.



Měsíční bohyně, uctívané v Evropě pod mnoha jmény (například Diana, Artemis se stříbrným lukem jako symbolem Měsíce, Euronymé), byly v převážné většině bohyněmi panenskými. Z tohoto hlediska si lze vysvětlit i skutečnost, proč Arianrod tak lpěla na svém panenství a zoufale se snažila odmítnout, respektive pojmenovat svého syna, neboť tak by uznala jeho existenci. Gwydyon, který bývá v některých verzích příběhu považován za otce obou chlapečků (či alespoň jednoho z nich). pak lstí, pomocí kouzel a šálení zraku překonal tři Arianrodiny kletby. Jen tak získal chlapec od své matky jméno - Lleu a zbroj od svého pěstouna a Matha manželku,která nebyla ,, z pokolení, jež je nyní na této zemi´´,ale ,,z květů stvořená ´´ tj. Blodeuwed. Pokoření Arianrod dokonal sám Math. Dal Lleuovi půdu a učinil jej na ní vládcem. Celá historka má ještě jeden důležitý moment. Lleu je waleská forma galského i irského jména Lug a znamená "světlo". Lug byl slunečním bohem, jemuž byl uprostřed léta zasvěcen svátek lugnasad a se Sluncem se pojila barva zlatá. Když Gwydyon vyrábí pro Arianrod boty (od doby bronzové byla bota součástí rituálů plodnosti jako ženský sexuální symbol) z korduánu (jemně vypracovaná kozlí nebo beraní kůže), barví je zlatě (!). Lleu (sluneční bůh) je synem Velké (Měsíční) bohyně, stejně jako ve starém řeckém mýtu byl sluneční bůh Helios synem (Měsíční) bohyně Euryfaessy. V nejstarších řeckých mýtech jsou vody, a stejně tak i Slunce , podřízeny Měsíci. Velká (Měsíční) bohyně je matkou všech vod, tedy i moře, shodně jako byla Arianrod. Tato vazba by mohla vysvětlovat i neprodlené uznání a pojmenování prvního syna Dylana. Analogii pro nejednoznačnost v hodnocení Arianrod nalezneme i v Irsku, v příběhu o Gráinne. Ta byla také původně Velkou mateřskou (respektive Měsíční) bohyní - má všechny její rysy. Jejím nebeským symbolem však nebyl měsíc, ale slunce (sluneční dům), stejně jako u řecké Hémery na druhé straně evropského kontinentu.

Zdroj: Encyklopedie keltské mytologie

Nahoru

Copyright © 2006 Rovena | Webdesign by Martin Pilch | Všechna práva vyhrazena