TOPlist

Beltaine


..:: SVĚTLO ZÁSVĚTÍ ::..
Beltaine: svátek příchodu léta


O Beltainu druidové rozdělali velký oheň a pastevcci přihnali stáda kvůli ochraně proti moru. Beltaine v překladu znamená "Belův oheň."
To je svátek příchodu léta v předvečer 1. května, Beltene nebo Beltaine. Dobytek byl vyháněn na pastviny. Beltene znamená "Belův oheň", což snad souvisí s gallským božstvem Belinem. Všechny ohně v domech byly nejprve uhašeny a poté znova zažehnuty - od ohně, který v noci zapálili druidové, což symbolizovalo nový počátek. Vstupem do světla začíná nový počátek i v okamžiku smrti. Tento svátek představoval odlesk zásvětí. Zvířata přišla do styku s plodným ohněm, se světlem, byla prohnána mezi dvěma ohni. Světlo se považovalo za život. Smrt se nazývala pravý život. Nové zažehnutí všech ohňů bylo chápáno archetypicky zcela hluboce jako potvrzení života, jako neustálé, každoroční znovuobrozování. V pozemském světě je člověk vystaven proměnám času, které lze poznat v rytmech a vlnách, my je nazýváme čas. Aby se uctil čas, aby si ho lidé uvědomili, k tomu bylo zapotřebí svátků, a svátky se opakovaly. Avšak pravidelně se opakující svátek přinášel rovněž tajnou informaci: za tímto cyklem, za časovým se nalézá nečasové, jedinečné, které se neopakuje: bezčasovost, věčný okamžik - na toto upozorňoval svátek ty, kdo měli oči k vidění; ostatní zakoušeli poznávání časové změny, život v čase. Svátek nabízel poznání zasvěcencům i obyčejným lidem - to je keltská tradice, zabít dvě mouchy jednou ranou. Světelná říše ducha nezná nekonečný cyklus přílivu a odlivu. Tak jako vlnobitím věčného návratu téhož se pralátka zahušťuje do hmoty, vytváří vlnobití ročních období z bezčasovosti čas.



Oheň jako světlo znamená očištění od nemoci - neboť v čistém světelném těle neexistuje žádné tělo, tedy ani žádná tělesná nemoc - a zahání zlé duše mrtvých lidí - zemřelí, kteří se ani po smrti nezbavili své nemoci, své víry, že neexistuje nic než hmota, ti žijí v temných krajinách, neboť trudomyslnosti se daří v zasmušilé atmosféře, a světlo, totiž láska a poznání, je děsí. (Křesťané tento zvyk převzali; při velikonočním obřadu se vykřesává z kamene oheň, když předtím byla zahasnuta všechna světla. Od tohoto nového světla a ohně se rozsvěcují velikonoční svíce, a ty si věřící odnášejí domů - ale smysl tohoto konání byl zapomenut, zůstala jen tradice, které už nikdo nerozumí. Tančí se kolem májky, kůl představuje falus, zelený věnec vulvu - tedy spojení, plodnost.)
Světlo je atributem nejvyššího boha. Ve skutečnosti jde o duchovní světlo, světlo zásvětí, které je jen analogií skutečného světla. Člověk se chce instinktivně spojit s nejvyšším bohem, k němuž ho podvědomě přitahuje hluboká, nepopsatelná touha; proto je jeho malý svět osvětlován sluncem, symbolem světelné povahy tohoto nejvyššího boha.
Zajímáme-li se o mýty a svátky k uctění božství, brzy si uvědomíme, že zde něco nehraje. Totiž to, že se něco ví o prapočátku. Příběhy, jakkoli přesně tradované, jsou vybledlými stíny dávných událostí. Avšak není to způsobeno zapomínáním a úplným vyvanutím kolektivní paměti v bouři času, zdá se, jako by se již na počátku nevědělo, co se s člověkem tehdy stalo. Na počátku byli bohové, elfové a víly zde přítomni, stvořili lidi - všude na světě nalezneme mýty, které vyprávějí o tom, jak bohové stvořili lidi a předali jim kulturu, jak je naučili zakládat a ničit kmeny. To je původ mýthu, pravdivého příběhu. Ale pravdivé příběhy se vytratily, po bozích zbyla jen mlhavá tušení, po elfech a vílách čarodějné příběhy, nebo se proměnili v přírodní síly a nakonec v bohapusté fantazie. Mýthos je truchlohra. Avšak ani paměť lidstva nemůže přečkat tisíciletí, hrůzy válek a útrapy stěhování, vznikání a zanikání kmenů. Potom vstupují do hry lidské představy, naděje a úzkosti - a vůbec: Jak lze vyprávět něco, co nikdo nikdy neviděl? Proto musely mýty zplanět v pohádky.

Zdroj: Holger Kalweit - Keltská kniha mrtvých

« Zpět

Copyright © 2006 Rovena | Webdesign by Martin Pilch | Všechna práva vyhrazena