Beith
24.12. - 20.1.
Svátky: Hogmanay, Věštění z ohně
Bříza byla vždy považována za vtělení velké matky, byl to vysloveně ženský strom. Proto i toto období je zasvěceno
velké bohyni Matce, která zosobňovala naši Zemi - matku přírodu, řekli bychom dnes. Jak bylo u Keltů obvyklé, tato
bohyně byla opět trojitá, často byla zobrazována v trojici. Někde byly nazývány i jmény, ovšem ta měla pouze místní
význam. Tato bohyně měla pro Kelty mnohostranný význam, byla dávána do souvislostí se životem, plodností, úrodou,
uzdravováním i se smrtí. Podoby této bohyně jsou dosti různé. Často bývá zobrazována jako vdaná žena s čepcem,
oblečená do bohatého šatu, jindy má podobu mladé prostovlasé ženy. Obvykle drží v ruce klasy obilí, květiny nebo
plody. Bývá též zpodobňována s dítětem na ruce - toto zpodobnění možná vedlo k jejímu pozdějšímu ztotožnění s
křesťanskou pannou Marií.
Důkazem této návaznosti je zcela jistě místní podoba bohyně matky Sequana, uctívané u pramenů řeky Seiny.
Za touto bohyní pořádali obyvatelé Galie dlouhé pouti, aby jí - u posvátných pramenů - žádali o uzdravení.
K jejímu uctění dávali na posvátná místa její sošku z pálené hlíny či dřeva, zachovala se i vyobrazení této bohyně.
Jak si ji staří Keltové představovali? Byla to krásná mladá žena, někdy s děckem v náručí, vždy však s věncem hvězd
kolem hlavy a stojící na půlměsíci. Zkuste se někdy podívat na stará vyobrazení panny Marie, uvidíte jednu z podob
bohyně Matky.
A ještě jedna zajímavost: Asi 90 km jihozápadně od Paříže se nachází nádherná a tajuplná katedrála v Chartres. toto
místo, posvátné již od doby kamenné, bylo označeno dolmenem, vedle něhož byla posvátná studna. Později zde bylo
středisko a škola druidů. A právě ti sem umístili malou dřevěnou sošku v nám již známé podobě a dali ji název, který
zněl: “Panna, která porodí dítě”...
Období měsíce břízy bylo, v souladu s vlastnostmi tohoto krásného a užitečného stromu, obdobím nových začátků, očisty
a vypuzení všech špatných myšlenek.
Hogmanay
V tomto období oslavovali naši keltští předkové několik svátků. Ke konci našeho roku 31. prosince to
byla oslava slunečního božstva, podle dochované skotské tradice se připomínal bůh Hogmagog. Snad je
jeho podoba ztvárněna na křídovém svahu u Wandlebury nedaleko Cambridge v Anglii.
Věštění ohně
20. ledna bylo v některých krajích zvykem věštit pomocí zapálených ohňů. To se shromáždila rodina nebo rod na
nejbližším kopci nebo vyvýšenině a obřadně se zapálil oheň. Ohni se obvykle obětovalo - vhozením několika posvátných
bylin, trochy prosa nebo obilných placek. Pak se určoval, kterým směrem šlehají plameny a kam je unášen dým - podle
toho se usuzovalo jaké osudy rodinu čekají. Vše tedy nejspíše záleželo na bozích ovládajících vítr, nejspíše na
Esuovi - bohu války a smrti, vládci stromů a větru.
Jestliže dým odnášel na východ, bylo možno usuzovat na nové začátky, obnovu, inspiraci, nové znalosti a blahobyt.
Jih znamenal úspěch v řemeslných činnostech, duchovní růst a dobré vztahy se sousedy. Západ znamenal lásku, život ve
starých tradicích, poukazoval na moudrost předků. Dým unášený na sever značil blízkost bitev a nepokojů, sporů a hádek.
Zvláštní případ nastal, jestliže stoupal dým a plameny kolmo vzhůru - znamenalo to důstojnost, stabilitu i slávu.
Zdroj: článek Vladimíra Šišky (časopis ASTRO)
« Zpět
Copyright © 2006 Rovena | Webdesign by Martin Pilch | Všechna práva vyhrazena